Jak mnozí z vás vědí z mých nedávných příspěvků na Facebooku, o uplynulém víkendu jsme zmasakrovali našeho vola.
Nejdříve vám poskytnu pár základních informací.
Než jsem se stal chalupářem, pracoval jsem dva roky jako veterinární technik. Pomohl jsem milosrdně ukončit život více zvířat, než si vůbec dokážu vybavit. Asistoval jsem při nejrůznějších operacích a zákrocích, od kastrace a sterilizace až po císařský řez skotu, při kterém byla mrtvá telátka… Výsledkem je, že je to téměř nemožné najít něco, co by mě „znechutilo“.
Rád lovím a osobně jsem zastřelil, vykuchal a stáhl z kůže tři antilopy.
Svému manželovi jsem dala „svolení“ k utracení dvou našich vlastních koní, přičemž jeden z nich byl můj úplně první kůň, kterého jsem si koupila ve 14 letech.
Krev, vnitřnosti a… smrt mi nejsou cizí.
Přesto když mi minulou středu večer manžílek řekl, že zavřel našeho vola, abychom ho mohli druhý den zastřelit, nemohla jsem si pomoct, ale pocítila jsem smutek.
Ne že bych měl k volovi nějak zvlášť blízký vztah. Měli jsme ho teprve od léta a občas dokázal být dost hrubý.
Ale vídala jsem ho každý den, když jsem chodila do stáje dělat domácí práce, a dokonce jsem ho naučila stát opodál a čekat, když jsem dojila krávu Oakley. Byl to živý tvor, kterého jsem „znal“. Měl oči a srdce a osobnost.
Přesto, když přišel čas, držel jsem provaz, když ho manžílek pokládal. Šel klidně a tiše, s plnou tlamou vojtěškového sena mezi zuby.
Celý týden jsem nad tím přemýšlela – na jednu stranu jsem byla neuvěřitelně nadšená, že si poprvé sami zařízneme hovězí. Na druhou stranu mi bylo docela líto, že odchází. Ale došel jsem k závěru, že se za své rozporuplné pocity nemusím stydět.
Nechci se nikdy dostat do bodu, kdy budu zcela bezcitný vůči koloběhu života a smrti.
Přiznejme si to. všechno maso, které jíme, mělo někdy oči, srdce a osobnost.– ať už ho krájíte a dáváte do mrazáku vy, nebo někdo jiný.
V naší moderní kultuře jsme od tohoto konceptu tak neuvěřitelně odtrženi. Pro většinu lidí pochází hamburger z, no, hamburgeru. Rozhodně NE z živé, dýchající krávy. Nechceme na to myslet… To je prostě nechutné.
Myslím, že každý člověk, který jí maso, by se měl zúčastnit řeznického procesu. alespoň jednou. Možná bychom všichni méně plýtvali a více dbali na to, co jíme, kdybychom se na tom, jak to žije A umírá, podíleli z první ruky…
Pro chalupáře, kteří jsou z prvního řeznického dne trochu nervózní, se podělím o několik způsobů, jak se s tímto procesem v duchu smiřuji:
1. Zvířata na usedlostech žijí ve srovnání se svými průmyslovými protějšky obecně velmi dobrý život.. Naši voli měli až do samého konce 60 akrů volného prostoru, kde se mohli pást, běhat a hrát si. Měl „kravské kamarády“, se kterými se mohl stýkat, a nikdy nestrávil ani den v přeplněné krmné stáji.
2. Maso z domácího chovu je obvykle krmeno kvalitnějším krmivem, což vede ke zdravějším zvířatům. Náš vůl byl 100% krmen trávou, což znamená, že se celý život živil tak, jak se krávy živit mají. Nikdy nejedl žádné obilí ani vedlejší produkty jako většina komerčních krav. To znamená zdravější krávu a lepší maso pro nás.
3. Zvířata v domácnosti obecně umírají klidněji. Náš vůl vydechl naposledy jen asi 30 stop od svého velkého krmítka s kulatými balíky. Jeho konec byl rychlý a klidný. Zvířata žijí okamžikem a pan vůl netušil, co bude následovat.
4. Při domácím porcování se obvykle jen málo plýtvá.. Z našeho vola si přátelé vzali většinu vnitřních orgánů a rohy, já jsem si nechal spoustu tuku, který jsem vyškvařil na lůj., a mnoho kostí jsme si nechali na hovězí vývar.
5. Když jíte maso, musí být odněkud. Proč ne z udržitelně chovaných, šťastných zvířat? Raději budu jíst krávu, o které vím, že byla správně krmená a mohla být plně krávou, než „tajemné maso“ z obchodu s potravinami.
Druhá stránka mé první 100% domácí řeznické zkušenosti?
Bylo to neuvěřitelně posilující dělat to poprvé sami. Ano, bylo to tak.
Už jsem to říkala dříve, jednou z mých nejoblíbenějších částí hospodaření je učení se a zdokonalování našich dovedností, a toto nebylo výjimkou.
Když jsme krájeli steaky a pečeně, sbíhaly se mi sliny. Náš malý, trávou krmený jerseyský vůl nám dal krásné maso se spoustou mramorování.
A abychom to všechno uzavřeli? Nemusíte se stydět, když vám bude trochu smutno, až budete poprvé porážet pana vola, pana prase nebo pana kuře. Přiznejte si tyto pocity a pak si užijte zážitek z učení se dovednosti, která v naší moderní kultuře rychle vymírá.
A teď mě omluvte, musím jít hodit pár steaků na gril 😉.
Upozornění: Tento příspěvek není o debatě vegetarián vs. masožravec. Pro konzumaci masa jsme se rozhodli vědomě z různých důvodů. Tento příspěvek je o naší cestě k vlastnímu pěstování masa namísto jeho nákupu v obchodě. Pokud jste vegetariáni, naprosto to respektuji. Já jsem si však zvolil jinou cestu, a proto prosím na oplátku respektujte mou volbu.
